en

Vladimír Karfík

Datum narození 26. 10. 1901 Idrie
Datum úmrtí 6. 6. 1996 Brno
   Za 15 let svého působení ve firmě Baťa se Vladimír Karfík stal jedním z nejvýznamnějších architektů, kteří formovali podobu rychle se rozvíjejícího města Zlín.
 
   Narodil se 26. října 1901 ve slovinské Idrii, kde jeho otec působil jako lékař. V roce 1905 se rodina vrátila do Prahy, kde Vladimír Karfík vystudoval obecnou a reálnou školu (1912–1919). V roce 1919 nastupuje na Fakultu architektury ČVUT v Praze. První poválečný ročník vedli ještě představitelé secese či neoklasicismu (Josef Fanta, Antonín Engel), ke Karfíkovým spolužákům se však řadili už i avantgardní architekti (Karel Honzík, Adolf Benš, Jaroslav Frágner a další). Karfík byl členem Spolku posluchačů architektury a Klubu architektů, který vydával časopis Stavba. Prostřednictvím odborných periodik, například ReD, Stavitel nebo Styl, se informoval o aktuálním dění a nových směrech, jako byly konstruktivismus či funkcionalismus.
 
   Po absolvování proto odjíždí do Paříže (1924–1926), kde pracuje v kanceláři Le Corbusiera mimo jiné na Plan Voisin, projektu nového centra Paříže, seznamuje se také s Adolfem Loosem. V roce 1927 cestuje do USA, kde poznává architekturu chicagské školy a nastupuje do velké projekční kanceláře Holabird & Root, která se specializuje na mrakodrapy. Náhodou se potkává s Frankem Lloydem Wrightem, u kterého v roce 1928 nastupuje na praxi do mezinárodně vedeného ateliéru. V roce 1929 odchází zpět do Chicaga, kde se dostává do kontaktu s Janem Antonínem Baťou, který mu nabídne práci ve Zlíně. Kvůli přicházející hospodářské krizi Karfík nabídku přijímá a 3. května 1930 nastupuje do Stavebního oddělení firmy Baťa.
 
   Zkušenosti, které během pobytu v Americe nasbíral, využívá Vladimír Karfík na projektech Domů služeb pro Brno (1930), Bratislavu (1930) a Liberec (1931). Poprvé také aplikuje standardizovaný konstrukční systém 6,15 × 6,15 m na sakrální architekturu – kostel ve slovenské Petržalce (1930). Dokončuje budovu Společenského domu (1932; dnes Hotel Moskva) s reprezentativním interiérem amerického typu, v němž má každý pokoj svou vlastní koupelnu. Stejně jako u obchodních domů se i zde objevují velké zářící neony připomínající velká města v Americe.
 
   Pro firmu Baťa projektoval Karfík také Společenský dům v Otrokovicích (1935) s půdorysem ve tvaru trojcípé hvězdy. Jako vášnivý sportovec a tenista také navrhl několik sportovišť, tenisových kurtů a bazénů (koupaliště Otrokovice, již neexistující „Baťák“ ve Zlíně) s výraznou betonovou skluzavkou a nejmodernějším technickým vybavením. V roce 1935 také pracuje na studii budovy prvních filmových ateliérů a ve stejném roce se účastní mezinárodní soutěže na rodinný dům, kterou vyhlašuje firma Baťa. V komisi se díky Karfíkově známosti objevuje také Le Corbusier. Karfíkův dům je dodnes k vidění ve čtvrti Nad Ovčírnou. V tomto domě potom architekt s rodinou deset let bydlel. Na soukromých objektech, kde Karfík není vázán pravidly baťovské výstavby, je viditelná inspirace F. L. Wrightem. Ředitelské vily stavěné v letech 1939–1942 se nachází na rozlehlých pozemcích v okrajových částech Zlína. U ředitelských vil pracuje často s rozrůstajícím se půdorysem domu, součástí jsou výrazné komíny, domy vstupují do kontaktu s okolní přírodou využitím hlubokých teras nebo „wrightovského“ rohového okna.
 
  Jako vedoucí Stavebního oddělení firmy se Karfík podílí jak na návrzích veřejných, obchodních i sakrálních budov, tak i na podobě standardizovaného dělnického bydlení. Když dochází k expanzi firmy do zahraničí, projektuje také zastavovací plány pro továrnu v East Tilbury (1932, Velká Británie). Asi nejvýznamnější Karfíkovou stavbou je správní budova firmy Baťa č. 21 (1937–1938), která byla ve své době s výškou 77,6 m nejvyšší stavbou ve střední Evropě.
 
   Po druhé světové válce ještě Karfík spolupracuje na novém regulačním plánu pro Zlín. Již v roce 1946 ale odchází do Bratislavy, kde spoluzakládá Fakultu architektury na Slovenské vysoké škole technické. Ve Zlíně ale dále realizuje své projekty, mezi něž patří například obytné domy na Obecinách (1946) nebo budova filmových laboratoří na Kudlově (1950). V 50. letech se Karfík podílel na vývoji prototypu paneláků a systému BA (podle místa vzniku Bratislava). Na Slovensku pokračoval v projekční činnosti (budova Farmaceutické fakulty a VŠE, 1953–1955) a pedagogické praxi, vydal několik skript zabývajících se zejména administrativními budovami.
 
   Vladimír Karfík byl od 30. let do roku 1956 členem Mezinárodního kongresu moderní architektury (CIAM). Vedle pedagogické činnosti spolupracoval také se slovenskou Akademií věd, od 70. let byl vědeckým pracovníkem Štátneho inštitútu urbanizmu a územného plánovania (URBION) v Bratislavě. V letech 1979–1982 vyučoval na Fakultě architektury na Maltě, kde také projektoval. Od roku 1983 až do své smrti v roce 1996 žil v Brně. Za svoji architektonickou praxi, pedagogickou a publikační činnost dostal mnoho ocenění, byl jmenován čestným členem Amerického institutu architektů (1985). Největšího uznání se mu dostalo po roce 1989, kdy mu byla udělena zlatá medaile od prezidenta Václava Havla.