Jan Antonín Baťa

Jan (Karel) Antonín Baťa, nevlastní bratr Tomáše Bati z otcova druhého manželství, se narodil 7. 3. 1898 v Uherském Hradišti jako jedno z pěti dítě manželů Ludmily (rozené Hruščákové) a Antonína Baťových. Antonínův otec i nevlastní sourozenci Anna, Antonín a Tomáš z otcova prvního manželství provozovali ševcovskou živnost, otec v domácí ševcovské dílně v Uherském Hradišti a sourozenci v mechanické továrně ve Zlíně, a proto byl Antonín od dětství v kontaktu s obuvnictvím. Obecnou školu Jan Antonín vychodil ve Zlíně a ve 14 letech nastoupil do učení v bratrově zlínské továrně, kde také nabyl v roce 1913 výuční list. Profesní zkušenosti získával před první světovou válkou v továrnách v Německu a po válce v USA, kde stál v letech 1919–1920 v čele malého baťovského závodu v Lynn v Massachusetts. Po epizodní roli prodavače v londýnské prodejně Baťa, vojenské službě a sňatku s dcerou zlínského městského lékaře Marií Gerbecovou (1902–1987, sňatek 1921) se vrátil do bratrova zlínského podniku, v němž v letech 1922–1927 působil v řadě vedoucích pozic. Osobní roztržka a koncepční rozepře s autoritativním a v podstatě o generaci starším bratrem Tomášem v roce 1927 byla jediným okamžikem v jeho profesní kariéře, kdy krátce působil mimo rodinnou firmu Baťa.

Akcionování firmy v roce 1931, s předsedou správní rady Tomášem Baťou v čele, přivedlo Jana Antonína do čela společnosti, aniž by byly jasně vymezeny jeho kompetence. Janova situace se radikálně změnila po Tomášově smrti († 12. 7. 1932) a následném vyřešení dědického řízení na základě nejasně formulované závěti, podle níž Jan Antonín vyplatil rodinné příslušníky, uhradil státu dědickou daň a stal se hlavním akcionářem koncernu Baťa, a. s., který zůstal až do roku 1945 rodinnou firmou. V bratrových intencích a společně s Tomášovými nejbližšími spolupracovníky-řediteli Josefem Hlavničkou a Hugo Vavrečkou dále úspěšně rozvíjel koncernovou politiku a strategie, zvláště jeho strojírenský, chemický a stavební program. Letecky procestoval Evropu, Afriku, Asii a Ameriku (1937) a dočkal se čestného doktorátu technických věd Vysokého učení technického Dr. Edvarda Beneše v Brně (1938). Stále častěji musel čelit výzvám politicky konfliktní druhé poloviny třicátých let, ať již v podobě angažování v sudetoněmecké otázce, veřejně diskutované prezidentské kandidatury v roce 1938 nebo ostře medializované oponentury prezidentu Edvardu Benešovi a pomnichovské politiky Druhé republiky.

Předválečné sympatie k české radikální pravici, dočasné zatčení gestapem při záboru Sudet v polovině listopadu 1938, nejspíše vynucené osobní setkání s Hermannem Göringem, definitivní odchod z Protektorátu Čechy a Morava v květnu 1939 do USA (1939) a následně Brazílie (1940) a opatrnický postoj k Benešově exilové politice znesnadnily Baťovo poválečné postavení, zvláště když byl v květnu 1947 v nepřítomnosti odsouzen k 15 letům žaláře, ztrátě občanských práv a konfiskaci veškerého československého majetku. Jak v poválečných československých a evropských aktivitách, tak ve dvacetileté sérii soudních sporů s Tomášovým synem Tomášem Janem (1914–2008) diskvalifikovala Jana Antonína evidence na spojeneckých černých listinách (od roku 1940). Bývalý obuvnický král byl připraven o veškerý majetek mimo Brazílii, v níž založil několik firem a dokonce i baťovských satelitů (nejživotnějšími se ukázaly lokality Batatuba (1941), Mariápolis (1942), Bataguassu (1943) a Batayporã (1953)). Jan Antonín Baťa byl také literárně činný. Jeho bibliografie čítá řadu novinových článků, teoretických a programových spisů a knih, včetně obsáhlých memoárů vydávaných v posledních letech z jeho pozůstalosti. V rodinné pozůstalosti Janových dědiců jsou zachovány i jeho pokusy na poli básnickém. Jan Antonín Baťa zemřel 23. 8. 1965 v São Paulu, postupné rehabilitace se mu pak dostalo až na přelomu tisíciletí. V rodinném svazku s manželkou Marií se mu narodilo pět dětí.

Jméno Jana Antonína Bati se stalo již za jeho života symbolem veřejně sdíleného a prožívaného podnikatelského úspěchu, ale i předmětem často malicherných sporů o jeho významu ve formování tzv. systému Baťa, koncernové politiky a rodinných strategií. Do čela koncernu se sice dostal v roce 1932 v okamžiku, kdy byl již systém Baťa do značné míry zformován, nelze mu však upřít zásadní vliv na vytváření nových výrobních programů, marketingových strategií a mediální reprezentace. Baťovu osobnímu angažování vděčíme za koncernové aktivity v oblasti umění (Zlínské salony soudobého umění 1936–1940), moderních mediálních technologií (zlínské filmové ateliéry na Kudlově, 1936) nebo pozemního stavitelství (Otrokovice-Baťov). Velký důraz kladl po bratrově vzoru na rozvíjení profesního školství, což se odrazilo v projektech Baťovy školy umění (1939) a neuskutečněného plánu zlínské vysoké školy, která by zvláště v protektorátních letech uzavření českých vysokých škol suplovala tradiční roli akademických pracovišť. Nepřehlédnutelné jsou jeho aktivity na poli enormního zájmu o firemní urbanismus a architekturu, ať již se zhmotnily v mnoha dílčích projektech na poli podnikové infrastruktury, nebo ve firemních spisech Budujeme stát pro 40 000 000 [lidí] (19371, 19382) a Průmyslové město (1939). V rozvíjení baťovských urbanistických principů pokračoval i v Brazílii, kde byly jeho kolonizační ambice zhmotněny v založení hned deseti zemědělsko-průmyslových sídel s výrobními kapacitami.

 

 

MJ